Psal se rok 1971 a druhdy bluesově orientovaná skupina FRAMUS FIVE nahrála LP, jehož celou jednu stranu zabírala epická art rocková kompozice na text Josefa Kainara. Ačkoli se do nové nahrávky jasně promítly vlivy období, kdy hnacím motorem seskupení kolem charismatického zpěváka a kytaristy Michala Prokopa bylo blues a soul (zejména Ray Charles a James Brown), téměř dvaceti minutová kompozice v úvodu jasně naznačila, že kurs se mění. Kořeny zůstaly pevně utkvělé v namodralé bluesové půdě, ale paleta vyjadřovacích prostředků se rozprostranila do nejroztodivnějších částí hudebního spektra.

Zatímco většina (alespoň co se stránky kvantitativní týče) materiálu „Města ER“ se nese ve znamení poměrně uzavřených a formálně konzervativnějších písní, titulní kompozice přináší ohňostroj hudební imaginace, která i po čtvrt století bere dech. Ucelenou kostru tvoří Kainarův pásmovitě pojatý text, který byl napsán na míru pro potřeby FRAMUSu. Proud kultivované básnické řeči střídá až poetisticky hravé střídaní nápaditých metafor s pohádkovým nádechem a obrazy existenciálního odcizení jedince, pohlceného imaginárním a utopickým městem. Nádherně vystavěný text patří dodnes k nejlepším koncepčním počinům, které se urodily na polích české a slovenské rockové scény.

Ruku v ruce s Kainarovou slovní brilancí kráčí i hudební složka z pera Michala Prokopa, Ladislava Eliáše a Petra Hanniga. „Město ER“ spojuje v dobové tradici známou lehkost jazzových standardů, rockově vyčnívající party sólové kytary Luboše Andršta, bluesový prožitek a módní psychedelickou vložku, to když se na Jahnovy bicí nabalují velmi ponuré disharmonické názvuky kláves. Klasicizující dojem přidává Hannigem zaranžovaný orchestr, který vkusně zdůrazňuje volný přesah art rocku k vážné hudbě. „Město ER“ je slyšitelně vytvořena z několika různých částí, nicméně jejich sousedství nevytváří dojem nesourodé rušivosti, ale mnohem více podtrhuje pestrobarevnost Kainarova slovního doprovodu. Z úst Michala Prokopa zní vodopád metafor naprosto sugestivně; šeptané pasáže, důrazně frázované sloky, ale i nepostradatelné falzetové doplňky, bez kterých to nešlo.

Oproti úvodní epické nádheře působí zbytek alba poněkud civilnějším a pozemštějším dojmem, nicméně to neubírá na síle dechově swingující písni „Tys kámen“ s moderním rockovým riffem v záhlaví, ani textově sice prvoplánové, přesto působivě zorchestrované „Pláču“. Bluesové ukotvení prozradí „Noc je můj den“, v které Prokop předvádí krásu zabarvení svého nezaměnitelného hlasu. Dojmem pivního flamendra v intelektuální kavárničce působí zábavovková odrhovačka „Kapela“, která je však tak prostoduše bigbítová, až je nakažlivá. Na desce je to ovšem jasná černá ovce. Závěrečná Perceptura nechává příjemně odeznít snově modravou náladu desky v moderních vzlycích Andrštovy kytary kamsi do tmějících se ulic...

FRAMUS FIVE zanechali nesmazatelnou stopu v dějinách českého rocku a ještě v průběhu natáčení desky se rozpadli. Ačkoli je Prokop za několik let obnovil (tentokrát pod názvem FRAMUS 5), doba se pohnula a časy art rockového rozpětí křídel nad hudebním všehomírem zmizely v nenávratnu. Zůstalo tak jen tajemné město, které nenajdete na mapách. Je třeba ho hledat v hlubinách lidské imaginace, v síle obrazu, slovního, hudebního... Stojí za to se do něj vracet. Jeho domy nestárnou. Jen ten já už nejsem já.

Z portálů
domů prastarých
padá bílý prach
lehčí než je sníh
starší než je svět
vypůjčený svět
kolem nás

Andělé našich závětí
nad městem nízko přeletí
při letu si čtou
domovní
znamení